Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Londýnská čtyřka prošlapávající si svoji vlastní cestu v rámci progresivního death metalu mě ani po několika měsících od vydání debutové desky nepřestává bavit. A to nejen hudebně. Pamatuji si chvíli, kdy jsem poprvé viděl jejich obal. Co to jako má být? Death metal? Nějaká parodie? Co si o tom mám jako myslet? A lze to v rámci královské death metalové disciplíny brát vůbec vážně? Na některé otázky není odpověď. Co vím ale jistě je, že jedna z nejhravějších death metalových desek roku 2021 mě nepřestává přitahovat ani s odstupem.
Hudba těchto čtyř výtečníků je založena na poctě praotců technického death metalu z DEATH, současně tu je ale cítit jasný nadhled a touha dělat si věci po svém. Už jen na první poslech je v rámci žánru trochu nepřístojný zvuk, ve kterém je lehce odlehčená kytara a naopak silněji zdůrazněná basa, která disponuje hlomozným zkreslením. Právě to dává skvěle vyniknout sólovým výjezdům, kdy kytara vyletí do výšek. Nazvučení ale umožňuje produkovat špinavé rezavé chumly zvuku, které jsou trochu nečitelné, dalo by se říci i chaotické. Deska obou těchto vlastností využívá k tomu, aby si uchovávala plastičnost a otevřenost ve výrazu.
Celkový zvuk je trochu oldschool, ale současně i neobvyklý. Ke staroškolskému pojení odkazuje i občasné využití archaicky působících kytarových efektů, které vrací nahrávku o pár dekád nazpět. Tomu ostatně odpovídá i zahleněný nahallovaný vokál, který je jako vystřižený z devadesátkových plesnivějících mrtvol.
Tomu zvukovému ošetření ale neodpovídají aranže, jenž lze v mantinelech žánru označit za poněkud rozpustilé. Zvuk, který by se hodil ke střednětempé death metalové hnilobě, tu opanují kytarové kvapíky, případně naprosto heretické fragmenty, kdy baskytarista začne slapovat. Ani psychedelické zjemňováky, které jako by vypadly z nějaké zhulené jam session uprostřed sedmdesátek, nejsou úplně typickým artiklem death metalových kapel. Právě tato hravost ale dodává desce „Famine, Putrid and Fucking Endless“ esenci, díky níž se k nim vracím. A vlastně nejen to. Deska je hustě protkaná spoustou instrumentálních ornamentů, které vynikají nejen technickou zručností, ale hlavně fantazií a talentem produkovat posluchačsky vděčná death metalová zákoutí, která nemají tendenci se přejíst.
ATVM nalezli cestu, jak dělat progresivní death metal jako poctu svým oblíbencům a současně do hudby přinášet své vlastní kvality. Deska je neustále v pohybu, je napěchována nápady, dynamikou a parádními vyváženými výkony, aniž by působila nějak vychloubačně nebo zbytečně přeprodukovaně. Z mých technicky laděných death metalových objevů roku 2021 je to jediná deska, ke které se i po delší době rád vracím.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.